Homilie sv. Otce na Slavnost Tří králů

Pokud se člověk neklaní Bohu, klaní se svému já

Homilie papeže na slavnost Zjevení Páně, 6. ledna, baz. sv. Petra

Česká sekce RV

V evangeliu (Mt 2,1-12) jsme slyšeli, jak mudrci vyjevují svůj úmysl: »Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit« (Mt 2,1-12). Klanění je cílem jejich cesty, cílem jejich pouti. A skutečně, když přišli do Betléma, »spatřili dítě s jeho matkou, padli na zem a klaněli se mu« (v.11). Ztratíme-li smysl pro klanění, ztratíme směr křesťanského života, který vede k Pánu, nikoli k nám. To je riziko, před nímž nás varuje evangelium, jež nám vedle mudrců ukazuje také osoby, které se nedovedou klanět.

Především je to král Herodes, který používá sloveso poklonit se zavádějícím způsobem. Žádá totiž mudrce, aby jej informovali o místě, kde se Dítě nachází, »abych se mu – jak říká – také přišel poklonit« (v.8). Herodes se však klaněl pouze sobě a proto se lží chtěl zbavit Dítěte. Čemu nás to učí? Že pokud se člověk neklaní Bohu, klaní se svému . I křesťanský život, pokud se  neklaní Pánu, může být zdvořilým způsobem, jak se utvrzovat ve svojí znamenitosti. Takoví křesťané nedovedou adorovat, neumějí se modlit klaněním. Existuje vážné nebezpečí sloužit si Bohem a nesloužit Bohu. Kolikrát jen jsme zájmy evangelia zaměnili za ty svoje, kolikrát jen jsme svoji pohodlnost zastírali svojí zbožností, kolikrát jen jsme Boží moc, spočívající ve službě druhým, směšovali se světskou mocí, která slouží sama sobě!

Kromě Heroda jsou v evangeliu další osoby, které se nedovedou klanět: velekněží a učitelé lidu. Ukazují Herodovi s maximální přesností místo, kde se má narodit Mesiáš, tedy v Betlémě v Judsku (srov. v. 5). Znají proroctví a přesně je citují. Velcí teologové vědí, kam jít, ale nejdou tam. I z toho si můžeme vzít poučení. V křesťanském životě nestačí vědět. Není možné poznat Boha, aniž bychom vyšli ze sebe, setkali se a klaněli. Teologie a pastorační výkonnost jsou málo nebo nejsou vůbec platné, pokud se nepokleká a nejedná, jako to činili mudrcové, kteří nebyli jen rozvážnými organizátory cesty, nýbrž putovali a klaněli se. Klanění vyjevuje, že víra není pouhý souhrn krásných nauk, nýbrž vztah lásky k živé Osobě. Ve vztahu k Ježíši poznáváme Jeho tvář. Klaněním objevíme, že křesťanský život je milostný příběh, kde nestačí jen správné ideje, nýbrž je zapotřebí  klást na první místo Boha, jako to činí zamilovaný s osobou, kterou miluje. Taková má být církev, totiž zamilovaná ctitelka svého Ženicha Ježíše.

Na začátku roku znovu objevme klanění (adoraci) jako požadavek víry. Pokud budeme poklekat před Ježíšem, přemůžeme pokušení jít si každý svou vlastní cestou. Klanění je totiž exodem z toho největšího otroctví, kterým je otročení sobě. Klanět se znamená klást do středu Pána, abychom se nesoustředili na sebe. Znamená to dát věcem správný řád a ponechat Bohu první místo. Klanět se znamená upřednostňovat Boží plány před svým časem, svými právy a svým prostorem. Znamená to osvojit si učení Písma: »Pánu, svému Bohu se budeš klanět« (Mt 4,10). Klanět se svému Bohu

Celý článek

Co je to biřmování?

BIŘMOVÁNÍ je SVÁTOST, která dovršuje křest a ve které jsme zahrnováni dary Ducha svatého. Ten, kdo se svobodně rozhodne žít životem Božího dítěte a kdo požádá o Ducha svatého skrze vkládání rukou a pomazání KŘIŽMEM, dostane sílu stát se slovem i skutkem svědkem Boží lásky. Stává se tak plnohodnotným a zodpovědným členem katolické církve.

YOUCAT č. 203

Celý článek

Informace – nová modlitba Otče náš?

⇒ V uplynulých dnech se nejen u nás šířila zpráva o tom, že papež František údajně změní znění modlitby Otče náš tak, že místo slov a neuveď nás do pokušení bude nedopusť, abychom podlehli pokušení.
K tomu je vhodné dodat, že už překlad doc. Václava Bognera, z něhož vycházejí texty používané při liturgii (a který lze považovat za revizi překladu dr. Pavla Škrabala z Babic), už v roce 1989 má na příslušném místě Matoušova evangelia tuto poznámku: Protože některá slova v českém Otčenáši dostala během času trochu odlišný význam, je třeba několik vysvětlivek. … Překlad Otčenáše do nové češtiny by zněl asi takto: Náš Otče v nebi, projev svou slávu a moc, kéž už přijde tvoje království, kéž se uskutečňuje na nebi i na zemi, co ty chceš. Náš denní chléb nám dej dnes a odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám, a nedopusť, abychom upadli do pokušení, ale ochraň nás před zlým duchem. Také uznávané zahraniční komentáře k Novému zákonu v plné shodě připomínají, že smysl této prosby zní: a nedopusť, abychom v pokušení padli. Důvodem zdánlivého rozdílu je to, že překlad není převodem slov z jednoho jazyka do druhého, ale vyjádřením téhož sdělení v jiném jazyce.
Papež František tedy neřekl nic nového ani překvapivého. Lze ovšem předpokládat, že se ještě nějaký čas budou ozývat lidé, kteří toto nevědí, včetně duchovních.

Celý článek