„Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b).

Podle článků na internetu i promluv v křesťanských médiích mi je jasné, že nejsem sám, kdo uvažuje nad smyslem těchto dní karantény, omezení, zákazů. Dostali jsme dispenz od církevního přikázání: V neděli a v přikázaný svátek se zúčastnit mši. (Je zvláštní sledovat vyjádření na internetu o tom, zda je pro nás poslouchání / sledování mše svaté přes média „platné“. Pokud by to byla skutečná – platná – účast na mši, nepotřebovali bychom dispenz…) Nedostali jsme však dispenz od Božího přikázání v Desateru: Pamatuj, že máš světit sváteční dny. V Knize Exodus je to vyjádřeno takto: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ (20, 8-11).

A tak uvažuji, jestli nás Bůh nechce v těchto dnech naučit opravdu světit sváteční den. Zbavil nás účasti na mši, aby nám ukázal, že svěcení neděle si neodbudeme tím, že jdeme na hodinu do kostela. Sebral nám tu hodinu, abychom si vzpomněli, že v neděli a svátky máme dát Pánu 24 hodin.

Právem v nás vzniká otázka: Jak těch 24 hodin naplnit tak, aby byly oslavou Pána?

Je skvělé, že díky médiím můžeme sledovat mši svatou. Dokonce si vybrat, na kterou „půjdeme“ – podle celebranta, podle kostela. A máme i tu skvělou možnost během kázání přepnout někde jinde :-). Ale musíme si přiznat, že tato možnost nás zároveň utvrzuje v pasivitě, s jakou často prožíváme i mše svaté v neděli. Připomnělo mi to staré znění církevního přikázání: v neděli a ve svátek mši svatou zbožně slyšeti. Vyslechneme a máme to za sebou. Ale je toto skutečné svěcení svátečního dne?

V první řadě musíme vědět, že svatý znamená jiný. Když říkáme, že Bůh je svatý, tak říkáme, že je úplně jiný, odlišný od všeho, co známe. Tak jiný, že ho vlastně ani nemůžeme znát. A takové tedy má být i naše svěcení. Neděle a svátek má být den úplně jiný než všechny ostatní v týdnu. Máme odpočívat, neboť i Bůh sedmý den odpočíval. Polský dominikán ve své knize Hora příslibů říká, že hebrejské slovo, které máme v našich překladech přeloženo jako odpočívat, znamená také žasnout. Bůh žasl nad svým dílem, které udělal, zejména nad člověkem, svým obrazem. Asi jako malíř, když udělá poslední tah štětcem na obraze, poodstoupí a žasne. Takže světit znamená také žasnout. Máme nad čím. Je jaro, stačí se podívat ven oknem a mám tisíc příležitostí k žasnutí – Boží dílo je nádherné! Podívám se na sebe a žasnu – Bůh se raduje ze mě, omilostněného hříšníka!

Žasnutí nad dílem Boha ma