Homilie sv. Otce na Slavnost Tří králů

Pokud se člověk neklaní Bohu, klaní se svému já

Homilie papeže na slavnost Zjevení Páně, 6. ledna, baz. sv. Petra

Česká sekce RV

V evangeliu (Mt 2,1-12) jsme slyšeli, jak mudrci vyjevují svůj úmysl: »Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit« (Mt 2,1-12). Klanění je cílem jejich cesty, cílem jejich pouti. A skutečně, když přišli do Betléma, »spatřili dítě s jeho matkou, padli na zem a klaněli se mu« (v.11). Ztratíme-li smysl pro klanění, ztratíme směr křesťanského života, který vede k Pánu, nikoli k nám. To je riziko, před nímž nás varuje evangelium, jež nám vedle mudrců ukazuje také osoby, které se nedovedou klanět.

Především je to král Herodes, který používá sloveso poklonit se zavádějícím způsobem. Žádá totiž mudrce, aby jej informovali o místě, kde se Dítě nachází, »abych se mu – jak říká – také přišel poklonit« (v.8). Herodes se však klaněl pouze sobě a proto se lží chtěl zbavit Dítěte. Čemu nás to učí? Že pokud se člověk neklaní Bohu, klaní se svému . I křesťanský život, pokud se  neklaní Pánu, může být zdvořilým způsobem, jak se utvrzovat ve svojí znamenitosti. Takoví křesťané nedovedou adorovat, neumějí se modlit klaněním. Existuje vážné nebezpečí sloužit si Bohem a nesloužit Bohu. Kolikrát jen jsme zájmy evangelia zaměnili za ty svoje, kolikrát jen jsme svoji pohodlnost zastírali svojí zbožností, kolikrát jen jsme Boží moc, spočívající ve službě druhým, směšovali se světskou mocí, která slouží sama sobě!

Kromě Heroda jsou v evangeliu další osoby, které se nedovedou klanět: velekněží a učitelé lidu. Ukazují Herodovi s maximální přesností místo, kde se má narodit Mesiáš, tedy v Betlémě v Judsku (srov. v. 5). Znají proroctví a přesně je citují. Velcí teologové vědí, kam jít, ale nejdou tam. I z toho si můžeme vzít poučení. V křesťanském životě nestačí vědět. Není možné poznat Boha, aniž bychom vyšli ze sebe, setkali se a klaněli. Teologie a pastorační výkonnost jsou málo nebo nejsou vůbec platné, pokud se nepokleká a nejedná, jako to činili mudrcové, kteří nebyli jen rozvážnými organizátory cesty, nýbrž putovali a klaněli se. Klanění vyjevuje, že víra není pouhý souhrn krásných nauk, nýbrž vztah lásky k živé Osobě. Ve vztahu k Ježíši poznáváme Jeho tvář. Klaněním objevíme, že křesťanský život je milostný příběh, kde nestačí jen správné ideje, nýbrž je zapotřebí  klást na první místo Boha, jako to činí zamilovaný s osobou, kterou miluje. Taková má být církev, totiž zamilovaná ctitelka svého Ženicha Ježíše.

Na začátku roku znovu objevme klanění (adoraci) jako požadavek víry. Pokud budeme poklekat před Ježíšem, přemůžeme pokušení jít si každý svou vlastní cestou. Klanění je totiž exodem z toho největšího otroctví, kterým je otročení sobě. Klanět se znamená klást do středu Pána, abychom se nesoustředili na sebe. Znamená to dát věcem správný řád a ponechat Bohu první místo. Klanět se znamená upřednostňovat Boží plány před svým časem, svými právy a svým prostorem. Znamená to osvojit si učení Písma: »Pánu, svému Bohu se budeš klanět« (Mt 4,10). Klanět se svému Bohu

Celý článek